Poslední zastávka … hlavní město Ankara …

Po několikahodinové strastiplné cestě jsme dorazili do Ankary, vyzbrojeni turistickou mapou, bez jistého ubytování … říkáte si blázni… ano správně :) Když jsme narazili na první hotel, recepční nám oznámil, že nic levnějšího než 70YTL za osobu a noc neseženeme. My se však nevzdali a pokračovali dál v hledání. Jak plynul čas upadalo i naše nadšení a začali jsme přemýšlet o plánu B. Ale celý náš pobyt provázela štěstěna a ve chvíli, kdy už jsme byli opravdu zoufalí se objevil někdo kdo nám pomohl. Nejprve taxikář, který nás za symbolicky peníz zavezl k levným hotelům a pomohl nám usmlouvat cenu na 17,5YTL za noc a osobu. Pak majitel hotelu, který mluvil anglicky a poradil nám kam se máme vydat a jak se tam dostaneme, dále další taxikář, který nás svezl zadarmo, abychom se bezpečně dostali na potřebnou autobusovou zastávku.

Ještě před mým odjezdem do Turecka jsem byla upozorněna, že v Ankaře není nic, nebo skoro nic zajímavého. Tohle mi řekli dokonce i místní. A asi měli trošku pravdu. Navštívené památky byly zajímavé, ale byly asi jenom 4. Jinak nic…

A jaké, že to jsou památky? V úterý ráno jsme se vydali nejdříve k jedné z největších mešit na světě – Kocatepe Camii. Na začátek nás šokovalo, že pod mešitou se nachází velké obchodní centrum. Ale samotná mešita nás, musím opět použít to slovo, uchvátila. Chvílemi jsme se pozastavovali jak je možné něco takového postavit. A protože pachatel se často vrací na místo činu i my se vrátili, na večerní modlitbu. Ráda bych upozornila, že nehodlám konvertovat na islám, ale prostředí mešit mě zaujalo. Venku se nacházela čtyřproudová silnice plná aut, ale po vstupu dovnitř jste cítili až nadpozemský klid. Všude jsou položeny koberce, člověk má pocit jako by se vznášel.

Malý poznatek: v mešitách se nachází oddělené části pro muže a ženy. Předtím jsme to brali tak trochu jako diskriminaci, ale po shlédnuti modlitby jsme pochopili. Muži se modlí ve spodní (či přední) části mešity. Ženám je vyhrazen zvláštní prostor (v tomto případě vrchní patro, z kterého byl krásný výhled), nebo se modlí až za muži. Důvod je prostý… při modlitbě se klečí a klaníte se k zemi. Kdyby se ženy klaněly pře muži, mohlo by to v mužích vyvolat jiné myšlenky než ty o víře…

Dále jsme se vydali najít parlament, který byl vyznačen v naší turistické mapě. Jaké bylo překvapení, když celý prostor byl obehnán plotem a stromy, tak že nešlo nic vidět a u vchodu stál policista. Dále jsme zamířili k Atakuli, což je vysoká věž na jejímž vrchu je usazena koule. Celková výška je asi 120 metrů, vyhlídka se nachází ve 104 metrech. No a nakonec to nejlepší Anitkabir nebo-li Atatürkovo mauzoleum. Jaké bylo naše překvapení, když jsme dorazili, a zjistili, že kvůli zítřejšímu svátku (29.10. Den republiky) je zavřeno. TeĎ nastal čas na skutečný plán B. Vyrážíme domu ve středu ráno a vrátíme se sem někdy v budoucnu a nebo posunem náš odjezd? Rozhodli jsme se posunout odjezd o několik hodin.

Další ráno jsme tedy vyrazili k mauzoleu. Vzhledem k probíhajícímu svátku, který ustanovil sám Atatürk jsem očekávali nápor lidí, ale nebylo to tak hrozné. Potěšující zpráva pro cestovatele vstup je zdarma. Celá stavba je opravdu dokonalá, je vidět, že je naplánovaný každý detail a stálo to dost peněz. V areálu se nachází muzeum (zákaz focení, takže bez dokumentace) spojeno se vznikem Turecké republiky a samozřejmě významem Atatürka pro Turecko.  Všehovšudy jsme tam byli asi jediní cizinci a pro místní to byl zážitek. Až jsme si chvílemi připadali jak opičky v zoo…

Po rychlé prohlídce jsme už jsme se vydali na cestu z města. Naším plánem bylo dostat se alespoň do Bursky, která je vzdálená asi 4 hodiny cesty. To se nám povedlo a vzhledem k pozdní hodině (20°°) jsme se rozhodli využít autobusového spojení mezi Bursou a Canakkalem a v 3.30 ráno jsme dorazili “domů”.

Poslední várka fotek je tady…. A uvidíme kdy se zase někam vydáme :) zatím