Po delší odmlce jsem tu s dalším příspěvkem. Tentokrát ze života…

Druhý prosincový týden se v Turecku slaví tzv. Bayram. Nejblíže bych to přirovnala k našim Vánocům, spočívá to v návštěvě rodiny, dobrém jídle a slavnostní atmosféře. Na začátku Bayramu lidé obětují ovci, jejíž maso pak zpracují a pečou na ohni. Rodiny a známi se navzájem navštěvují přejí si Dobrý Bayram (Iyim Bayram), společně jí připravená jídla a užívají si chvíle spolu.

Já jsem dostala nabídku od kamarádky Ayse, že můžu strávit tyhle dny s ní a její rodinou.V pondělí ráno jsme se všichni vypravili do vesnice poblíž města Milas. Navštívili jsme příbuzené a pozdravili známé. Tři dny ve vesnici byly plné návštěv, spousty lidí, spousty jídla a spousty turečtiny. Největším potěšením a zážitkem pro mě bylo chování lidí. Všichni se ke mě chovali moc mile, objímali mě, zajímali se o Českou republiku o mě, jak se mi v Turecku líbí. Bylo to jako bych byla částí jejich rodiny, nedělali rozdíly mezi mnou a svými dětmi, ba naopak se chovali lépe. V Turecku je host vždy na prvním místě, až jsem si občas připadala divně, když jsem dostala přednost před staršími lidmi (v čemkoli).
Byli nadšení z toho, že znám pár tureckých slovíček, že mi chutná jejich jídlo.

Myslím, že jsem zažila typické Turecko, pohostinní a milí lidé, byla to velmi krásná zkušenost a jsem ráda, že mi Ayse nabídla strávit pár dní s její rodinou. Ted mám druhou (adoptivní) rodinu v Turecku …

Tady pár fotek.