Sevilla 18.-21.11

Tato cesta byla spojená s 11.předáváním cen v rámci celé federace COLEGAS, lidem, kteří bojují proti diskriminaci skupin lesbiček, gayů, bisexuálů a transexuálů. Mezi vyznamenanými byli i dva mladí herci, úspěšného španělského seriálu “Física y Química” (Fyzika a Chemie), kteří hrají homosexuální pár.

Další den se konal workshop na téma “Mujer, feminino plural”. Mezi tématy byly např. práva homosexuálních párů na adopci.

Samozřejmě jsem si našla čas i na prohlídku města. Navštívili jsme Katedrálu a věž Giralda, katedrála je druhou největší na světě (hned po Katedrále Sv.Pavla v Londýně). Z věže je nádherný výhled na celé město. V době našeho pobytu se tam natáčel film s Tomem Cruizem, ale bohužel jsme na něj nenarazili. Dále jsme viděli Zlatou věž, Plaza de Espana, za návštěvu stojí take pevnost Alczar a universita, Plaza de Torros atd.

Fotky jsou tady

1.12. mezinárodní den boje proti AIDS

V úterý 1.12 se konal World AIDS day, my jako organizace COLEGA jsme u této příležitosti nesměli chybět. Tentokrát se náš informační stůl nacházel na nejfrekventovanějším místě Almeríe, promenádě “La Rambla”. Účelem bylo rozdat informace o viru HIV, a následné nemoci AIDS, společně s kondomy, jako prevencí, červenou stužkou solidarity a letákem o tom, že v naší organzaci provádíme bezplatné rychlé HIV testy (výsledek je do 20minut).

Největší zájem jsme vzbudili u místní mládeže, u některých tak, že si pro stejné informace (a kondomy) přišli i víckrát. Ale i starší generace se neostýchala přijít a vzít si informace, “Pro vnoučata” apod.

Fotky jsou zde

Málaga 10.-13.12

Minulý týden jsme strávili v Málaze, a její části Torremolinos v rámci konference “Obyvatelé a jejich účast na prevenci HIV/AIDS”.  Účastnila jsem se workshopu zaměřeného nejen pro rodiče homosexuálů, jak tuto věc v rodině vzít, jak pomoci apod. Měla jsme možnost si vyslechnout převážně, zkušenosti jak rodiče přijali homosexualitu svých dětí a většina se s tím nedokázala smířit. A tak vznikla přidružená organizace při COLEGA Jaen “Familias por la diversidad”- “Rodiny pro rozdílnos”, která se snaží pomoci v těchto situacích jak rodičům tak dětem.

Další den jsem byla součástí symbolického aktu proti diskriminaci HIV pozitivních lidí, kdy jsme prošli centrem Málagy s červenou stužkou (symbol solidarity).

Něco málo o Málaze: je to rodné město Pabla Picassa a herec Antonio Banderas. K vidění je například pevnost Alcazaba, hrad Gibralfaro, Katedrála, Plaza de Torros, spusta kostelů atd.

Fotky tady

A při pobytu v Almerií jsme připravovali kampaň “Juguetes por la igualdad” – “Hračky pro rovnost”, při které budeme vybírat hračky, knížky, školní materiál pro děti, které mají méně příležitosí, pochází ze sociálně slabších rodin, jsou imigranti apod. A 6.ledna (Tří Králů), kdy ve Španělsku děti dostávájí dárky, jim je budeme rozdávat. Dále jsem překládali nějaké letáky ze španělštiny do angličtiny, a pravidelně aktualizuju anglický blog COLEGA Almería (http://colegaalmeria.blog.com) .

Přeji všem hezké Vánoce a štastný Nový rok …

Co se týče konference program byl následující:
Youth festival – festival odehrávající se na náměstí “la Plaza del Arenal” kde bylo umístěno přes 30 stánků Andaluských organizací pro mládež, které se zde prezentovaly. Tato část konference byla volně přístupná veřejnosti.
Konference – pro účastníky byly připraveny 3 konference zabývající se tématem “Kulturní rozdílnosti”, prezentované 3 různými osobami.
Workshopy – ze kterých jsme si mohli vybrat tyto témata: “Žena a kultura”, “Mluvení na veřejnosti”, “Mladí v krizi” atd.
Další aktivity – Mezinárodní večeře, společenské divadlo, rockový festival Monkey week, a nechyběla ani návštěva slavné Královské andaluské školy jezdeckého umění.
Na tuto akci jsem se vydala po třech týdnech ve Španělsku, chvílemi to bylo velmi náročné, protože veškerý program se odegrávál ve španělštině a téměř nikdo nemluvil anglicky. Přesto jsem tam potkala velmi milé lidi, kteří se mi můj pobyt snažili zpříjemnit, jak jen to šlo. Město je opravdu krásné, člověk má pocit jako by se ocitl znovu v 17. nebo 18. století.
Fotky tady …

Nedělního, slunečného”rána” jsme se vydali na výlet. Nalodili se na trajekt a stanuli opět v rodné Evropě. Významná místa poloostrova jsou rozeseta ve velkých vzdálenostech a tak bez auta nebo  výletu organizovaného cestovní kanceláří se neobejdete. My se vydali autem i s průvodcem.

A čím je Gallipolu tak významné? Nachází se zde bojiště první světové války a hřbitovy pojeneckých vojsk. Bitva o Gallipoli byla vedena Velkou Británii a Francií proti tehdejší Osmanské říši. Vše začalo 18.března 1915 (jedno z nejdůležitějších dat pro Turky, i místní univerzita je tak pojmenována), kdy se zde vylodila anglicko-francouzská armáda. Dokázala však proniknout pouze 10km podél úžiny, kde narazila na tureckou obranu. K dalšímu vylodění došlo 25.dubna 1915 (významné datum pro Austrálii a Nový Zéland), kdy vojska ANZAC (anglická zkratka pro vojska Austrálie a Nového Zélandu) dokázala postoupit pouze o 800 m do vnitrozemí. Nakonec se spojenecká vojska na přelomu let 1915 a 1916 vzdaly.

Boje na Gallipoli provázely obrovské ztráty na životech (uvádí se až 250 tisíc objetí na všech stranách), dále tato bitva byla důležitá v životě muže jménem Mustafa Kemala – později známého jako Atatürk, zakladatel současného Turecka.

Pokud byste se sem někdy chtěli vydat, veškeré památky jsou kdykoliv přístupné, neplatí se žádné vstupné. Jen doporučuji nejezdit kolem datumů 18.března a 25.dubna.

Poslední zastávka … hlavní město Ankara …

Po několikahodinové strastiplné cestě jsme dorazili do Ankary, vyzbrojeni turistickou mapou, bez jistého ubytování … říkáte si blázni… ano správně Když jsme narazili na první hotel, recepční nám oznámil, že nic levnějšího než 70YTL za osobu a noc neseženeme. My se však nevzdali a pokračovali dál v hledání. Jak plynul čas upadalo i naše nadšení a začali jsme přemýšlet o plánu B. Ale celý náš pobyt provázela štěstěna a ve chvíli, kdy už jsme byli opravdu zoufalí se objevil někdo kdo nám pomohl. Nejprve taxikář, který nás za symbolicky peníz zavezl k levným hotelům a pomohl nám usmlouvat cenu na 17,5YTL za noc a osobu. Pak majitel hotelu, který mluvil anglicky a poradil nám kam se máme vydat a jak se tam dostaneme, dále další taxikář, který nás svezl zadarmo, abychom se bezpečně dostali na potřebnou autobusovou zastávku.

Ještě před mým odjezdem do Turecka jsem byla upozorněna, že v Ankaře není nic, nebo skoro nic zajímavého. Tohle mi řekli dokonce i místní. A asi měli trošku pravdu. Navštívené památky byly zajímavé, ale byly asi jenom 4. Jinak nic…

A jaké, že to jsou památky? V úterý ráno jsme se vydali nejdříve k jedné z největších mešit na světě – Kocatepe Camii. Na začátek nás šokovalo, že pod mešitou se nachází velké obchodní centrum. Ale samotná mešita nás, musím opět použít to slovo, uchvátila. Chvílemi jsme se pozastavovali jak je možné něco takového postavit. A protože pachatel se často vrací na místo činu i my se vrátili, na večerní modlitbu. Ráda bych upozornila, že nehodlám konvertovat na islám, ale prostředí mešit mě zaujalo. Venku se nacházela čtyřproudová silnice plná aut, ale po vstupu dovnitř jste cítili až nadpozemský klid. Všude jsou položeny koberce, člověk má pocit jako by se vznášel.

Malý poznatek: v mešitách se nachází oddělené části pro muže a ženy. Předtím jsme to brali tak trochu jako diskriminaci, ale po shlédnuti modlitby jsme pochopili. Muži se modlí ve spodní (či přední) části mešity. Ženám je vyhrazen zvláštní prostor (v tomto případě vrchní patro, z kterého byl krásný výhled), nebo se modlí až za muži. Důvod je prostý… při modlitbě se klečí a klaníte se k zemi. Kdyby se ženy klaněly pře muži, mohlo by to v mužích vyvolat jiné myšlenky než ty o víře…

Dále jsme se vydali najít parlament, který byl vyznačen v naší turistické mapě. Jaké bylo překvapení, když celý prostor byl obehnán plotem a stromy, tak že nešlo nic vidět a u vchodu stál policista. Dále jsme zamířili k Atakuli, což je vysoká věž na jejímž vrchu je usazena koule. Celková výška je asi 120 metrů, vyhlídka se nachází ve 104 metrech. No a nakonec to nejlepší Anitkabir nebo-li Atatürkovo mauzoleum. Jaké bylo naše překvapení, když jsme dorazili, a zjistili, že kvůli zítřejšímu svátku (29.10. Den republiky) je zavřeno. TeĎ nastal čas na skutečný plán B. Vyrážíme domu ve středu ráno a vrátíme se sem někdy v budoucnu a nebo posunem náš odjezd? Rozhodli jsme se posunout odjezd o několik hodin.

Další ráno jsme tedy vyrazili k mauzoleu. Vzhledem k probíhajícímu svátku, který ustanovil sám Atatürk jsem očekávali nápor lidí, ale nebylo to tak hrozné. Potěšující zpráva pro cestovatele vstup je zdarma. Celá stavba je opravdu dokonalá, je vidět, že je naplánovaný každý detail a stálo to dost peněz. V areálu se nachází muzeum (zákaz focení, takže bez dokumentace) spojeno se vznikem Turecké republiky a samozřejmě významem Atatürka pro Turecko.  Všehovšudy jsme tam byli asi jediní cizinci a pro místní to byl zážitek. Až jsme si chvílemi připadali jak opičky v zoo…

Po rychlé prohlídce jsme už jsme se vydali na cestu z města. Naším plánem bylo dostat se alespoň do Bursky, která je vzdálená asi 4 hodiny cesty. To se nám povedlo a vzhledem k pozdní hodině (20°°) jsme se rozhodli využít autobusového spojení mezi Bursou a Canakkalem a v 3.30 ráno jsme dorazili “domů”.

Poslední várka fotek je tady…. A uvidíme kdy se zase někam vydáme zatím

Naše další cesty nevedly do Říma, ale do Konye. Toto město je považováno za nejpobožnější v Turecku. Tento fakt můžete zpozorovat už na první pohled, koncentrace šátku u ženského pohlaví je asi 70%. Sami jsme nevěděli co od tohoto města čekat. V průběhu předchozího cestování jsme se setkali jak s názory: “Do Konye každopádně musíte” až po “Tam vůbec nejezděte”. Tak jsme se rozhodli strávit tam alespoň pár hodin jako zastávku na cestě do Ankary. A nelitujeme toho. Většinou když od něčeho čekáte moc nevyjde to, my jsme neměli očekávání a dopadlo to překvapivě dobře …

Jako první jsme si udělali zastávku na oběd a vyzkoušeli místní specialitu “Ekli ekmek” (což je určitý druh chleba, na kterém je zapečené mleté maso). Poté jsme se vydali do mešity zvané Aleaddin Camii. Význam spočívá ve 42 antických sloupech, které se nachází uvnitř a podpírají celý prostor. Další naše cesta vedle do další mešity, která nás uchvátila (bohužel si nepamatuji název). A čím? Prostorem, barvami, klidem, který tu můžete najít. Po chvilce odpočinku jsme se vydali hledat, pro nás nejvýznamnější místo a to Mevlanovo muzeum. Mevlana je zakladatel skety tančících dervíšů. Ti jsou slavní zvláště pro svůj mystický taneční obřad: otáčejí se ve vířivém tanci kolem své osy a kolem jednoho dervíše uprostřed, jenž se pohybuje v opačném směru.

Po strastiplné cestě, kdy dvě různé šipky, které odkazovaly na Mevlana muzeum, vedly každá jiným směrem se nám podařilo najít ono muzeum. K našemu milému překvapení vstupné stálo pouze 2,5YTL. Bohužel se uvnitř nesmělo fotit, takže moc dokumentace o návštěvě nemáme.

Po 5 hodinách strávených v Konyi jsme vztyčili palce s úmyslem dostat se do hlavního města Turecka, do Ankary. Překvapivě se nám vedlo a už ve městě nám zastavil člověk, který mluvil anglicky. Vysadil nás na nejvhodnějším místě pro stopování do Ankary a dokonce nám řekl, že kdyby nemusel do práce tak nás do Ankary odveze.

A poslední příspěvěk z naší cesty zase příště … Fotky tady…

Jak jsem již zmiňovala v předchozím článku ocitli jsme se v neočekávané zimě, ale až na tu zimu nás tato oblast uchvátila. Charakteristikou této oblasti jsou všudypřítomné přírodní útvary (skály), pohádkové komíny a kostely vytesané do skal. Většinou když navštívíte nějaké zajímavé místo, ono zajímavé se nachází na jednom místě. V Kappadokii toto neplatí, ať se podíváte kam se podíváte všude můžete vidět útvary z kamene, komíny aj. Náš pobyt tady trval dva dny. A abychom toho stihli vidět co nejvíc pronajali jsme si auto.

Naše pouť začala v Göreme, v Přírodním muzeu (Open air museum). Vstupné bylo 15YTL + 8YTL do kostela. V celém areálu můžete vidět skalní útvary v nichž se nachází nesčetné množství kostelíků. Při cestě za obědem jsme se zastavili v malé vesničce a “vyšplhali se” na hrad, který je pro veřejnost uzavřen. Cesta nahoru byla náročná, ale výhled do okolí stál za to. No a protože jeden hrad je málo, tak jsme se vydali ještě na jeden. K večeru nás cesty zavedly do Rose valley. Kde jsme měli možnost pozorovat západ slunce. Název je odvozen od barvy skal, které jsou růžové.

Druhý den ráno jsme se vydali na obhlídku podzemního města v Derinkuyu. V dané oblasti se nachází 5 takových měst, my si vybrali to největší. Vstupné bylo 15YTL + jsme každý zaplatili 6YTL za průvodce. A pro mě člověka, který opravdu nemá rád uzavřené prostory to byl velký zážitek.

Podzemní město bylo vystavěno jako úkryt před nájezdy cizích vojsk, mohlo tam žít až 30 tisíc lidí, ale ne déle než jeden měsíc. Zpřístupněná oblast se nachází rozloze asi 1500m2, na 8 podlažích v celkové hloubce 55 metrů. Zajímavosti k vidění jsou stále dochované lisy na víno, škola, kostel, vězení, místa která sloužila jako pokoje pro rodiny, kruhové dveře, které bylo možno otevřít pouze zevnitř. Chodby, kterými jsme procházeli mezi jednotlivými poschodími byly občas tak malé, že já při svých 160cm jsem šla málem po kolenech.

Před koncem našeho výlet jsme chtěli navštívit Solné jezero (Salt Lake), bohužel jsme k němu nenašli přímou cestu, takže jsme ho viděli jen z dálky. No alespoň máme zajímavá místa pro příští výlet. V tuhle chvíli se naše 6-ti členná skupina rozděluje. Já a Robert (můj spolužák z ČR) zůstáváme na cestách směrem Konya a Ankara a zbytek vyráží domů do Çanakkale.

Fotky zde …

Ve čtvrtek večer jsme dorazili do Antalye, nejoblíbenějšího turistického letoviska v Turecku. Rovnou jsme zamířili na autobusové nádraží,koupit si lístky na pátek večer. Tady se náš plán změnil podruhé. Z původního pojedeme do Konye, jsme se rozhodli, že pojedeme do Kappadokie. Přispělo tomu i to, že se mužskému osazenstvu naší výpravy podařilo usmlouvat cenu z původních 35YTL na 25YTL.

Takže Antalya, na první pohled je poznat, že je to turistické letovisko a to podle již zmiňovaných charakteristik: lidi mluví anglicky a cenovky jsou v eurech nebo dolarech. Podle Turků se v okolí nachází spousta zajímavých míst, zejména antická města. My jsme naši návštěvu, vzhledem k časové tísni, pojali spíš jako dovolenou. Teploty se šplhaly do výšin i 35°C na slunci tak nevyužijte toho. V pátek jsme se vydali na výlet jachtou k jedné z atraktivit a to k vodopádům. Slunce svítilo jak v létě, až se některým povedlo se spálit, a nikoho z nás nenapadlo, že je vlastně konec října. Příjemně uvolnění a odpočatí jsme se pak večer vydali na 15 hodinovou noční cestu autobusem do oblasti Kappadokie, konkrétně do města Nevşehir.

Při odjezdu v 22hod ukazoval teploměr 21°C. Jak jsme jeli více do středu Turecka teplota se snižovala. Svého minima dosáhla ve chvíli kdy jsme, asi v 6:30 v sobotu ráno, vjížděli do naší cílové stanice a to pouhé 2°C … brrrr….

Fotky …

Ve středu ráno jsme se skupinka 6 odvážlivců vydali na cestu směrem Denizli – potažmo Pamukkale. Cesta proběhla bez problému a v poklidu, takže jsme podle plánu večer na místo určení. Ráno jsme se natěšeni vydali směrem do areálu (pro informaci vstupné bylo 20YTL), vzhledem k tomu, že byl konec října moc turistů jsme nepotkali – což je ta pozitivní stránka. Negativum je, že ony krásné modré bazénky, které můžete vidět na propagačních materiálech byly většinou prázdné. Ale i tak jsme smočili nohy v horké vodě, prošli se po antickém městě Hierapolis a užili si výlet.

V překladu znamená Pamukkale “Bavlníkový hrad”, a vznikla tak, že termální prameny a vodopády stékají přes okraje plošin a jak voda chladne vylučuje se oxid uhličitý a vápník a vytváří se tak ona tvrdá křídá (tzv.travertin). Už delší dobu platí zákaz koupání, můžete se jen procházet okolo.

Kromě oněch travertinových teras máte možnost vidět antické město. Jako nejzajímavější část mi přišlo římské divadlo, nachází se ve velmi dobrém stavu a vidět ho je jako odměna po namáhavé strmé cestě, která k němu vede. Dále můžete například vidět Apollónův chrám. Po vyčerpávající túře si můžete dopřát koupel v termálních lázních. Přímo v bazénu najdete pozůstatky antiky (vstup do bazénu stojí 20YTL).

Po příjemně stráveném sluncem zalitém dni jsme se vydali znovu na cestu. Tentokrát, se změnou plánu, jsme zamířili do Antalye.

Fotky najdete zde …

Bergama je město kde kdysi dávno stálo antické město Pergamon. Největší atrakci je Akropole diktátora Eumenese II. První záznam pochází zhruba z roku 399 př.n.l. Nejzajímavější částí Chrám Pallas Athény a divadlo.

My se za dobrodružstvím opět vydali stopem. Tentokrát rozdělní na dvě skupiny, dohoda zněla v 8:45 na výpadovce z města. V 9:15 jsme byli kompletní a v 10:00 jsme seděli v autech. Tentokrát nás kus cesty svezl člověk, který pořádá velbloudí zápasy a pozval nás na zápas. Pak nás pohostil náklaďák. Díky tomu jsem došla k poznání, že v ČR jsou cesty na dobré úrovni. To co je u nás 3.třída je tady hlavní tah. Celou cestu jsme si připadali jak v tankodromu.

Po příjezdu do města na nás hned “zaútočil” taxikář, že nás zaveze na Akropoli a zpět za 37YTL všechny. Nakonec jsme to uhádali na 3YTL jedním směrem. Za vstupné jsme zaplatili zase 20YTL. Ale výlet jsme si dostatečně užili. Pro některé to bylo nejhezčí místo co viděli. Bohužel jsme se museli vydat po pár hodinách zpět, abychom stopli někoho kdo nás doveze do Canakkale a nemuseli stopovat přes noc. Vše se vydařilo a kolem 23hod jsme byli na bytě.

Fotky jsou zde …

V podvečer jsme dorazili do Bodrumu. Hned na první pohled si všimnete, že všechny budovy jsou bílé barvy a nemají více než dvě patra a to z toho důvodu, že je to nařízení. A další čeho si všimnete je obrovské množství lidí. Bodrum je nejen turistické letovisko pro cizince, ale i pro místní. Zejména obyvatelé Istanbulu zde mají svá letní sídla.

Naše kroky vedly rovnou na hrad sv. Petra, který patří mezi největší pozoruhodnosti města. Hned u vchodu jsme naházeli drobné mince spolu se svými tajnými přáními do kašny. A pak se vydali na obhlídku. Vstupné bylo 10YTL a jedinou slevu, kterou by poskytli je na UNESCO card, takže pro nás zase nic

Hrad byl postaven rytíři sv.Jana, první část byla dokončena roku 1437. Měli jsme možnost vidět kapli, ve které se nachází zrekonstruovaná byzantská loď, kolekci skleněných předmětů, anglickou věž, pávy aj.
Po prohlídce hradu, jsme se vydali do přístavu, zkouknout jachty, které tu kotví … ráda bych se někdy na některé z nich svezla. No a pak už jsme si jen užívali noční život v turistickém letovisku. Mimochodem viděli jsme největší otevřenou diskotéku v Evropě (paradoxně se nachází už v Asii )

Druhý den ráno už nás jen čekala asi 500km dlouhá cesta domů. Chtěli jsem se zastavit ještě v Bergamě,ale časově se nám nedařilo. Všechny auta byly plné, nebo drahé (=stopařům nezastavují). Poslední úseky cesty jsme byli trochu zoufalí, že budeme nocovat na cestě, ale zachránil nás řidič náklaďáků, který vezl LPG. Už jednou nás prý minul a tak se rozhodl, že tentokrát nás vezme. Trochu hrůzy nám nahánělo, když si v kabině zapálil cigaretu, a nebo když jel rychlostí 100km/hod, přičemž povolenou rychlostí pro toto auto je 55km/hod.

Celkové shrnutí: výlet se opravdu vyvedl. Díky stopování jsme ušetřili minimálně 200YTL, a díky kamarádovi Emrahovi jsme ušetřili i za ubytování, protože usmlouval ceny (někdy až na polovinu). Fotky najdete tady…
A já se zase někdy ozvu.